Tibet - země osobitých lidí, mystického kouzla, věčných poutníků a tajemného buddhismu - mne lákal odjakživa. Doslova jsem hltal knihy jako Sedm let v Tibetu, Cesta Pařížanky do Lhasy nebo Himalájští tygři. A tak poté, co jsem projel na legendárním motocyklu Royal Enfield indický Himaláj a Nepál, byl Tibet dalším logickým pokračováním.

Letošní svátek osmého května vyšel na čtvrtek a tak jsme s manželkou chtěli využít nabízenou možnost být čtyři dny doma a vyrazit někam na motorce. Vždycky jsme Dolomity jen tak prolétli a tak jsme se rozhodli tentokrát se tam vrátit. Předpověď počasí byla více než slibná a tak jsme vyrazili již ve středu ve 14:30hod.

Den 10., pondělí, 2.7. 2007, 72441 – 72638, 197 km

V noci leje, takže když v sedm vstávám, je mi jasné, že teď rozhodně balit nebudu. Čekáme asi do devíti, jestli se to nezlepší a opravdu, přestává hustě pršet a je z toho spíše jen takový lehký deštíček. Snídani se děláme pod markýzou vedle stojícího neobydleného karavanu, přístřeší s nám sdílejí dva Němci, jeden na starším K1100RS a druhý na čtyřventilovém R1100RT. Trochu kecáme, chlapci umí anglicky.

Den 5., středa 27.6.2007, 71838 – 72002, 164 km

Ráno se vyhrabáváme asi v deset a jedeme směrem do průsmyku Mont Cenis. Ten se nalézá ve výšce cca 2081m a je zajímavý tím, že se v něm nachází přehrada Lac du Mont Cenis. V jejích vodách zůstalo část řetězce italských opevnění, kterými se pro změnu chránili proti Francouzům. Přece jenom je to široko daleko nejpohodlnější cesta přes hory.

V roce 2007 jsem plánoval tři cesty: s Bertíkem do Piemontu na endurech, s Jirkou Bašným do Rumunska a s Danem do Francie na maginotku. Nakonec tomu osud chtěl, že zůstalo jenom u té cesty poslední a i u té jsem hodně dlouho nevěřil, že se uskuteční. Já jsem byl ready, ale Danova „Dračice“ FJRka ještě týden před cestou nejezdila.

Jednoho srpnovýho večera si takhle uvědomujeme s klukama, že nám konec motosezony 09´ začíná sdírat paty a tak vymýšlíme ještě nějakej plán, jak vzít do zaječích. Napadlo nás projet hnedle začátkem září polské pobřeží a některé pozůstalosti z 2.svět. války. Začátek září už musel bejt pevnej, protože se mi začátkem října měl narodit synátor, tak jsme neměli na výběr.

Cestu do Francie jsme měli s manželkou naplánovanou již před třemi roky, ale bohužel pracovní povinnosti nám tenkrát nedovolila cestu uskutečnit. Koncem léta v roce 2007 jsem se mohl uvolnit na pár dní v práci a tak jsme se rozhodli jet do Francie. Měli jsme na to sice jen 10 dní, ale řekli jsme si, že prostě pojedeme a když už to bude na „knop“ prostě se vrátíme.

Loni na jaře jsme s Pavlem původně plánovali, že vyjedeme na dovolenou v prvních čtrnácti dnech na motorkách do Francie, ale pak bohužel, jelikož jsem měnil zaměstnání a nemohl jsem si vzít dovolenou z toho nakonec sešlo. Protože vycházel 5-8 července prodloužený víkend, vymysleli jsme tedy, že vyrazíme alespoň do Alp a Dolomit.

Den 12, úterý 8.7.2008, 11619-11845, 226km, Mapa dne , GPS

S obavami vylézám ráno v devět ze stanu a na nebi ani mráčku. To jsem zvědavej, jak dlouho to ještě vydrží. Kupodivu ranní balení nám jde od ruky a po desáté už jsme na cestě. Ujedeme asi třicet kiláků a já vpravo vidím nějaké kanóny a informační centrum. Jdu to obhlídnout a zjišťuju, že je zde stará pobřežní pevnost postavená Němci a přeměněná na muzeum. Vstup zdarma. Moje oblíbená cena.

Den 9, sobota 5.7.2008, 10849-11200, 351km, Mapa dne , GPS

Ráno mizíme s větrem v zádech směrem na jih odčinit ten čtvrteční trapas s návštěvou muzea v Trondenes. Dáváme ještě jednu šotolinku na rozproudění krve - je to silnice spojující východní a západní břeh ostrova Andoya. A pak už to mydlíme (co si troufnu jet přes povolenou 80ku) stejnou cestou, jakou jsme sem přijeli, k trajektu do Hardstadu.