V roce 2007 jsem plánoval tři cesty: s Bertíkem do Piemontu na endurech, s Jirkou Bašným do Rumunska a s Danem do Francie na maginotku. Nakonec tomu osud chtěl, že zůstalo jenom u té cesty poslední a i u té jsem hodně dlouho nevěřil, že se uskuteční. Já jsem byl ready, ale Danova „Dračice“ FJRka ještě týden před cestou nejezdila.

Pan majitel však šel do sebe, koupil novou baterku (naštěstí to bylo jenom tohle) a jel na svolávačku kvůli výměně TPSka, která odstranila problémy s cukáním motoru kolem 4000 otáček. Takže Dračice byla nakonec schopná cesty a mohli jsme jet. Pravda, měla už dost ojeté gumy a Dan poslední večer zjistil, že nemá technickou, ale to jsme už pokládali jenom za detaily pod naší rozlišovací schopnost.

Tak mě napadá, že si ani nevybavuju, jak jsem balil. Prostě jsem vzal všechno to co obvykle včetně plynového vařiče bez bomby jako zálohy pro Danův hlavní benzíňák, plachty přes moto pro případ deště a mrtvé tety na zadní sedadlo, aby bylo kam dát flašky s vínem, co povezu domů. Několik detailů ve výbavě od minule musím zmínit – kromě nové mrtvé tety to byly nepromokavé cordurové kalhoty na ATVčka, které používám jako vrchní vrstvu přes jeansy v době chladu, novou dvoudílnou soupravičku do deště od Pola, sadu nerez nádobí Coleman a též objektiv Tokina 19-35 pro mojí analogovou zrcadlovku Minolta Dynax 505i. Digitální zrcadlovku jsem nechal doma, měl jsem s sebou jenom tohle analogové tělo s lehounkým seťákem 28-80, filtry a tento nový širokáč. K tomu jako záznamník samozřejmě malý digitál za pas (Olympus C460 Del Sol a k tomu XDkarty 256M a 1G).

XJčko dostalo nové iridiové svíčky, vzduchový filtr, na jaře olej a to je asi tak všechno. A mohlo se jet. Ale kam? No přece dojet nějak do Modane, coby startovního města na maginotce a pak dále na jih po pevnostech až do Mentonu. Cesta byla plánována po trase Teplice (já) resp. Neratovice (Dan) – Plzeň – Rozvadov – Mnichov – Garmisch – Imst – Scuol – Chiavenna a pak buď Alpami nebo spodem Itálií do zmíněného Modane.

Sraz s Danem máme v devět na dálnici za Plzní, takže před sedmou se loučím s rodinkou a po silnici skropené nočním deštěm vyrážím do slunného jitra. Cesta přes Bílinu, Most a Žatec by nebyla nic zvláštního, kdyby někde poblíž Žihle nestál v lese přes cestu šprajcnutý kamion. Co teď? Mapu nemám (abych to nějak objel), snad projedu těsně kolem něj, mezi krajem návěsu a příkopem by to šlo. Sundávám boční kufry a jedu, bohužel zadní kolo se utrhává z krajnice a za chvilku už jsem v půlmetrovém příkopě plném mazlavého bahna. Okolostojící řidiči naštěstí nejsou mejdla a tak se nám daří ve čtyřech Berušku z příkopu vytáhnout. Nasazuju kufry a notně obalen blátem mizím na Plzeň. Mám zpoždění a chci si zkrátit cestu z Kaznějova na Touškov. Ale jak nemám tu mapu a jak jsem nervózní, tak se na jedné křižovatce spletu (značení nic moc) a za chvíli jsem zase v Plzni, akorát s desetikilometrovou zajížďkou. Kašlu na to a přes Borská pole se dostávám na D5ku. Tam to pěkně fouká, takže jsem rád, že mi to jede sto třicet a na místo srazu dorážím se zpožděním asi půl hodiny. Jedeme až na poslední pumpu před hranicí, tam tankujeme a dáváme si sváču. A pak už nás čeká cizina. Kolem hranice chytáme pár přeháněk, ale v Německu je to OK a tak to mydlíme pěkně na Mnichov. Kolem poledního si dáváme kafe a pak už zase jenom dálnice. Mnichov projíždíme po vnitřním okruhu, je sobota a tak to risknu, je to přece jenom o trochu rychlejší.

Za Mnichovem není směrem na Garmisch žádná benzínka, ale mám vyzkoušený dojezd, tak to snad zvládneme. Na konci dálnice, už na rezervě, kupuju u první benzínky pět litrů řka, že s tím musím dojet do Švajcu pro levný benzín. U stoupání na Fernpass zastavujeme, abychom si vyfotili Zugspitze, a pak už hurá do Rakouska. V Imstu nejedeme na Landeck, ale na Pitztal, nábližkou. V obci Wenns nás předjíždí skupina Italů na mašinách, ale něco mi říká, že bych měl tu padesátku držet. Jen nás předjedou, už vyskakují za zastávkou četníci a stahují si je k sobě. Jak byl v tu chvíli Dan rád, že jsem nejel rychlejc…

Přejíždíme přes hřeben nad údolí Innu, které se vine hluboko pod námi, a zastavujeme na fotečku. Je tu i Němec s osobákem a mašinami na vleku, kterého jsme předtím viděli na zastávce na dálnici. Tak sem na tyhle uzoulinké silnice bych teda s naloženým vlekem nemusel.

Do údolí sjíždíme v Prutz a už to ženeme na Švýcarsko. Míjíme bývalý kemp v Pfundsu, už je tam jen louka, a zajíždíme do soutěsky kolem řeky Inn. Mám utkvělou představu, že za hranicí v Martině je pumpa, ale nějak jí nevidím (ale je tam, cestou zpět jsme jí viděli), a tak jedeme dále do vnitrozemí. Jedu už zase chvíli na rezervu a mám z toho špatný pocit. Jedeme fakt pomalu, aby mi to někde nechcíplo. Dojíždí nás dvojice na Transalpu, Češi. Ptají se kam jedeme, odpovídám, že do Itálie (to je pravda), oni jen mávnou rukou a mizí. Dojíždíme až do Scuolu a nikde žádná pumpa. Odmítám jet dál a sjíždím dolů mezi baráčky, přece tady někde musí tankovat. A opravdu, je tam automat. A funguje na Visu. A cena je jako v Česku na dálnici. No, v mašině bylo ještě 1,5 litru, měl jsem pocit, že je tam jen pár deci. Na to, že jsme jeli velkou většinu po dálnici, je spotřeba pod 4,5 litru docela fajn. Pravda, FJRka s nádrží větší o deset litrů by dojela možná až k moři…

Původně jsme chtěli dojet až do Chiavenny, ale po průjezdu večerním St.Moritz a krátkém focení na Maloja passu končíme před osmou v kempu v městečku Bondo, kousek před italskou hranicí. Takže nakonec jsme pět států během jednoho dne neprojeli (Česko, Německo, Rakousko, Švýcarsko, Itálie), ale je nám to úplně jedno, máme toho plný pastelky. Kempík ujde, cena vychází asi na osmnáct éček včetně dvou žetonů na sprchu, která fakt bodne. Jinak počasí zatím epesní, nad námi nějaké třítisícovky, kosa ujde, ale hlavně jsme na dovolený!

Na Fernpassu

Zkratka...

... nad Landeckem

Malojapass

Odjíždíme docela brzo, už kolem deváté (přece jenom jsme balili stany poprvé a ještě nám to moc nejde). K večeru má přijít do Alp studená fronta. Pokud pojedeme spodem Itálií, tak odpoledne jsme v Modane, frontu přečkáme pod stanem, zítra ráno to odezní a můžeme na bunkry. Nebo pojedeme Švýcarskem, dneska to ještě půjde, ale chytneme to večer asi na cestě. A do Francie určitě večer nedojedeme. Chlapské „proč stahovat kalhoty, když je brod daleko“ je naše heslo, jedem do Alp a déšť budeme řešit, až přijde.

Přejíždíme do Itálie, ještě fotím Janě hospodu, kde jsme si před lety dali dlabanec, chvíli nás ještě zdrží zvěčnění pěkného vodopádu, ale za chvíli jsme v Chiavenně. Oteplilo se, u silnice borovice a všelijaké cykasy, my však zatáčíme doprava na Passo dello Spluga. Joj, dneska se mi hodí Michelinka 561 Itálie (Aosta, Piemonte, Lombardia, Liguria), co jsem si koupil 6,5 eura v Jausieres před dvěma lety (jinak za pár dní zjistím, že jí ještě v tom kšeftě mají a stojí už jenom čtyři éčka, život je pes). Průsmyk Spluga jsem ještě nejel, čili další do sbírky. To mám rád. Silnice se motá v úzkých zatáčkách a serpentinách po pravém úbočí údolí, časem přejde v úzkou asfaltku co chvíli zatesanou do skály či překlenující obtížné partie galériemi. Prostě velmi technická silnice, kde spojka a levá ruka dostávají přes držku, žádná glorifikovaná highway typu Gosglockner Hochalpenstrasse. Tohle jsou milánkové ty pravé Alpy!

Stavíme u přehrady Lago di Montespluga, trochu fotíme pěkné kytičky okolo, já si ještě cvaknu těleso rovné kamenné hráze a jdu se dávit bagetou, zatímco Dana pořád baví skalničky. Co chvíli projede kolem nějaká ta mašina, tak mávám. Jó, na tohle jsem se rok těšil. Přihrká Ital na Grisovi, zaparkuje vedle nás, mávne na mě, vyklepne z krabky polední chalku, potáhne a upře zrak zasněně do dálky. Jó, to se tak někdo má, takový parádní hory za barákem.

Vrcholová partie průsmyku ve výšce 2113 m.n.m. naopak nestojí za nic, takže jenom důkazní vrcholové foto a hurá do údolí. V obci Spluegen odbočujeme do leva, chvíli jedeme kolem dálnice a tam, kde se začne nořit do hor tunelem, my začneme stoupat na náš druhý dnešní průsmyk (celkem jich bude pět, slušná dávka, ale zatím je čas), Passo del Sainto Bernardino. A zase zatáčky. Tento průsmyk je mnohem jednodušší, takže než se stačíme rozkoukat, jsme nahoře ve výšce 2066 metrů. V průsmyku se nachází jezero, okolní skály jsou samý mužik. Mají to tady hezký, ale už jsme viděli lepčí místa. Takže do sedel a jedeme dále.

Serpentinami sjíždíme do míst, kde se ze skály vynořuje dálniční tunel a zase kopírujeme hentu A13 podél řeky Moesa až k Belinzoně, kde si dovolujeme vzít benzín, přece jenom otevřená pumpa v neděli odpoledne, toho si člověk musí na západě vážit.

Naše další cesta vede doprava širokým údolím Leventina kolem řeky Ticino směrem na průsmyk Sv. Gotharda (2108m). Ten bohužel do sbírky letos nezařadím, protože před ním odbočíme doleva na Nufenenpas (2478m). Cestou se ještě před tímto třetím dnešním číslem občerstvíme u takového pěkného odpočívadla, za troubení červených vláčků ženoucích se z Belinzony na Gotharda vdechneme trochu kafe a chleba s Májkou a jedeme na Nufenen. Ten je zase jiný než ty předchozí dva. Místo serpentin naopak panelová silnice neúprosně stoupající kamsi do hor a XJčko s polovičním objemem než FJR a ještě menším výkonem zde se zatnutými zuby stoupá kamsi nad hranici lesa. GSa kolem sviští jedno za druhým, v tom BMW aby se ty dělníci udřeli. A skoro samé dvanáctky, kdo jí nemá, je prostě out. Třeba já.

Vrcholová partie Nufenenpasu se mi líbí. Pěkné jezírko, hospoda, kolem ještě nějaký ten sníh, nepříliš teplo, spousta motorek (samozřejmě žádní Češi). Ale je tu hezky. Fotíme okolo, když tu na vrchol dojíždí partička borečků s natuněnými pežoty. 206ky, 205ky, kabriolety… Když už jich je sakra moc a nemají kde parkovat, raději se rozhodujeme vyklidit pole a popojet.

Sjíždíme do dolů k řece Rhoně, která pramení vpravo na Furkapassu a potkáváme další a další a další motorky (neměl bych rovnou psát GSa?), taky sraz VW Brouků kabrioletů, sraz starých skútrů a naprosto dokonalou partičku asi deseti pošuků s BMW C1. Tak to jsem se fakt zasmál.

A tak zatímco sjezd dolů z Nufenenu byl docela maso (nějak jsem se nechal unést - GSa nás hnali jak Áda francouzskou armádu), silnice až do Matigny je klasicky nuda. Akorát je vedro a tak jedeme od sjezdu z hor jenom v tričkách. V Sionu na semaforu jsme první dva, za námi auťáky, takže mávám na Dana, že dáme závody. A on to bere vážně. Xjčko odpálí pěkně, ale mám strašně krátkou jedničku. To Dračice namaluje asi deset metrů dlouhou černou čáru, pak se zadní Metzelera konečně chytne, chvilku jede FJRo s předním kolem kousek nad asfaltem a dolů ho pošle až řazení. Srab, měl to vzít bez spojky :o) Akorát ty lidi za námi si museli myslet, že jsme úplný magoři.

Dojíždíme až do Matigny, vlevo se nám chvíli ukazoval Mt.Blank, přímo před námi se zase vinicemi zelená výjezd na průsmyk Forclaz. Času máme dost, akorát se začíná trochu zatahovat. Co teď? Jedem dál. Kupujeme benzín, zatímco k pumpě doráží nedělní sraz borečků s Ferrari. No oni jsou to spíš takový ty golfový manažeři s vlněnými svetry a solárky opálenou vizáží. Ale popojíždět s tím Spiderem teda nic moc, to vám řeknu.

Jen začneme stoupat na Col del Gran St. Bernardo, začíná pršet. Tohle nevypadá dobře, ten chcavec byl schovanej za kopcem a je jasný, že se zastavil o jižní svah Mont Blanku a odsud se jen tak nehne. Bereme nepromoky a jedem dále. Docela mě mrzí, že jeden z nejkrásnějších průsmyků co znám dnes projedu ve slejváku s půlkami staženými. A nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř. Část stoupání na průsmyk vede dlouhými galeriemi a v jedné z nich je přenosný silničářský semafor. Značku semafor 100m vidím a ubírám, Dan si jí asi nevšiml a žene se dále. Před námi jede obytňák. Padá červená a dvě tuny umakartu stojí na fleku. Dan brzdí co to dá, dává i pár efektních čísel po předním a skutečně zastavuje asi půl metru za karavanem. Bohužel silnice je dost klopená a jak dosedne Dračice z finálního stoppie, šlápne Dan na tu špatnou stranu a jdou oba na zem. Chvíli mi trvá, než zamanévruju tak, abych mohl vyklopit policajta a přitom mi to nespadlo (je to klopené doprava dolů), a pak společnými silami stavíme FJRko na kola. Startér, Dračice chytá, to je hlavní. Po výjezdu z galerie směrem k průsmyku zastavujeme a zjišťujeme škody. Mírně ohnutý držák kufru a blinkr zaražený do kapotáže, jinak nic. No, mohlo to dopadnout hůř.

V průsmyku (2469m) prší, takže jenom fotka, přejet hranici do Itálie a už klesáme do Aosty. Tam to nějak motám, ale nakonec nalézáme silnici na Courmayeur. A navíc přestalo pršet a za Aostou je místy i silnice suchá. Dokonce nalézáme i nějaké kempy, ale nejsme mejdla a rozhodujeme se dojet dneska až do Francie. Za obcí Mogex vidím přímo před námi černou oblohu kolem Mt.Blanc a říkám si, že jsme měli zapadnout do toho kempu a vychrápat se, je osm pryč a máme toho fakt dost. Ale teď už se nevracíme, jedeme na Col du Petit St. Bernard (2188m). Tento průsmyk jsem si už od minule nepamatoval, ale je docela hezký. Široká silnice vede až do horského střediska La Thuile, kde začíná úzká asfaltka stoupat po lukách až do vlastního průsmyku. Ten leží v relativně širokém údolí mezi třítisícovkami Miravidi a Assaly. Nám je to ale jedno, je skoro devět večer a my jsme na pátém dnešním průsmyku, motáme se únavou a tak pokyvuju hlavou na Danovo upozornění, že jsou tu malá opevnění.Je mi to úplně jedno. Jak říkala babička, ganz egal.

Průsmyk Spluga 2113 m

Průsmyk S.Bernardino 2065 m

Pod Bernardinem

Nufenenpass 2478 m

Na Nufenenu

Průsmyk Grand St.Bernard 2469 m

Průsmyk Petit St.Bernard 2146 m

„Jedeme do prvního kempu!“ Už nevím, kdo to řekl, ale ta informace nás vybičuje k posledním pár kilometrům. Camping se ukazuje relativně brzo, ještě před La Rosiére v lese po pravé straně ve výšce 1850 m.n.m. a slouží hlavně pro vysokohorské turisty. Řeklo se první a to platí, i když tahle výška slibuje krušnou noc. Stavíme stany, klohníme něco teplého na zahřátí a dáváme si pořádnou sprchu, trochu jsme ke konci vymrzli. A protože začíná zase pršet, jdeme chrnět. Nevím jak Dan, ale já upadám do bezvědomí takřka okamžitě. Jsme ve Francii a je mi fajn.

V noci trochu sprchlo a hlavně byla docela kosa, takže vstáváme asi v deset. Po včerejším přesunu mi to přijde jako úspěch. Chvíli svítí sluníčko, ale z údolí se valí mlha, takže je pomalu čas vypadnout. Odjíždíme asi v půl dvanácté, to je teda morálka. Podjedeme mlhu a parádními serpentinami klesáme stále dál až k řece Iseře, podél níž pak pojedeme na jihovýchod do slavného Val d’Isere. V Séezu si ještě kupujeme první francouzské bagety, abychom s úderem poledního zvonu zase vyrazili. Cestou nás dojíždějí Němci, kteří nás brali už na sjezdu z průsmyku. Holt když se jede na lehko a na měkkých gumách, tak se to dá klopit trochu líp, než XJčko, který už má v bačkůrkách dvanáct tisíc najeto a který se kroutí v zatáčkách jako had - hlavně díky kufrům a zejména topcasu v kombinaci s chybějícím spolujezdcem, což posouvá těžiště úplně jinam, než soudruzi v Iwatě zamýšleli. Do kopce je to v pohodě, ale v klesání teda nic moc, s Janinou za zády to bylo lepčí.

Projíždíme Val d’Isere a hned začínáme stoupat na Col d’Iseran. Zatáčky jsou na severní rampě klopené, takže se dají projíždět mnohem lépe, což doufám Dan s Dračicí ocení. Ve výšce asi 2300 metrů si dáváme oběd, pěkně bagetku s vysočinou, abychom na to francouzský žrádlo nepřešli moc rychle. Zastavují u nás nějací domorodci – manželé, a že prej tatínek paní je z Čech. Samozřejmě neumí žblebtnout jinak než francouzsky, ale mě ta konverzace dneska nějak nejde, takže jen tak pokýváme hlavou a popřejeme si šťastnou cestu. Ještě si děláme srandu, že tatínek byl ve Francii dislokován u SS-waffen, ale to už nás poněkud horšící se počasí vyhání do sedel a popojíždíme na vrchol. Je mi trochu líto cyklistů, co je míjíme ploužící se do sedla, na druhou stranu jim taky závidím. Akorát nevím, jestli bych to udejchal a taky jestli by mi nevybouchla hlava od migrény. Budu to muset někdy zkusit.

A jitra jsou zde tichá

Př. Tignes

Nad...

... Val d'Isere

V průsmyku, ve výšce 2770 metrů, nejsem poprvé, takže ani moc nefotím, navíc prší a kamenný kostel je zavřený. Vedle nás zastavují dva šoumeni, jeden na chopperu, druhý na Suzuki GS500E, takže už tu nemám nejhorší motorku. Coby vyslanci jiného světa nedaleko zastavuje postarší německý manželský pár, oba v oblečkách plně od BMW (takže takový ty černobílý hadry, helmy s interkomem, BMW botičky), samozřejmě na vrtulce nejvyšší, tj. K1200LT. Jsou jak z reklamního prospektu a celá ta záležitost stojí víc, než dva moje hrubý roční příjmy, takže velím: „Vypadneme, máme práci!“

Jižní rampu opravují, takže nic moc (semafory, štěrk na silnici, náklaďáky…), jediné co mne těší je sluníčko, které se do nás v údolí opře. Lanslevillard je taky rozkopanej jak Praha před spartakiádou, takže jsem docela rád, když dorážíme do Sollieres do kempu, kde jsme před lety s Janinou spali a rozbíjíme na dvě noci tábor.

...

Col d'Iseran 2770 m

Iseran

Času je dost, takže pěkně nalehko vyrážíme do Modane na pevnost Sapey. Těch dvacet kilásků uběhne bez kufrů jako nic a už stoupáme ze St.André po silnici D215 až k odbočce na Sapey. Dál už vede jenom štěrková cesta, takže necháváme mašiny na místě a jdeme pěšky, po těch dvou a půl dnech v sedle nám to jenom prospěje. Pevnost Sapey leží na vrcholu kopce nad Modane a byla vybudována v podzemí pod starší pevností z devatenáctého století. Prý se dá vlézt dovnitř starými zásobovacími chodbami původní pevnosti. Prolejzáme celý vrcholek kopce, ale nějak se nám nedaří. Samozřejmě, našli jsme stará kasárna za vysokým plotem, ale vchoďák nikde. Ale nakonec se mi daří najít staré zásobovací šachy a běžím za Danem po vrstevnici, abychom se oba setkali přímo u vchodového objektu tvrze. Připadáme si jako když jsme loni na Hackenbergu hledali bojové objekty, tj. jako blbci. Brána na vchoďáku je otevřená, takže můžeme jít dovnitř tudy.

Jinak, abych příliš nezdržoval, obranu Modane zajišťovalo několik tvrzí Maginotovy linie. Vlastní město, dole u řeky, bránily Saint Gobain (dnes slouží jako muzem) a Saint Antoine, přístup údolím ze severovýchodu (k průsmuku Cenis) pak čtveřice děl ráže 95mm ve pevnosti Replaton. Nahoře nad nimi, na vrcholku kopce, potom v pevnosti Sapey na SV mířila dvojice děl 75mm vzor 33 jako podpora Replatonu, zatímco dvojice 75mm vzor 29 směřovala k jihu jako podpora tvrzí Lavoir a Pas du Roc, bránících průsmyk Fréjus, druhou to možnost přístupu italských vojsk do Modane. Všechny zmíněné tvrze (kromě Replatonu dole ve městě) v následujících dnech oblezeme, takže o zábavu nebude nouze.

Vnitřek tvrze Sapey je čistý, nepoškozený vandaly (hlavně proto, že ještě před pár lety celý kopec patřil vojákům trochu to i hlídali), žádné známky destrukcí nebo „těžby“ mědi, jak budeme mít možnost vidět na jihu. Kousek za vchodem se většinou nachází strojovna (usine), zde velmi pěkná s trojicí generátorů LM (tříválce). Taky je tam pěkný kompresor, v kuchyni je ještě sporák, v dílně soustruh a stojanová vrtačka. Toto vybavení jsme pak už nikde v původním stavu neviděli (jenom v pevnostech, co slouží jako muzeum). Procházíme také prázdné kasárenské sály a jdeme dále hlavní galerií až do bojového objektu B4, kde byly dva kanóny 75mm vzor 29 (to jsou ty, co jim čouhají dlouhé laufy ze střílen). Děla ani lafety zde nejsou, překvapují nás ale dvojité pancéřové dveře, které oddělují bojový objekt od galerie. Pokud projdete filtrovnou, na jejím druhém konci je chodba k bojovému objektu B3 opatřenému zvonem a pak dále k B1 a B2, kde byly děla 75/33. Ve zvonu zjišťujeme, že se venku rychle zhoršuje počasí, takže se vracíme zpět do B4 a vylézáme ven jednou z kanónových střílen. Ještě trochu šmejdíme po povrchu starého fortu a taky si fotíme nádraží v Modane (mají tam pěknou točnu pro parní lokomotivy) a samozřejmě taky pevnost Replaton přímo pod námi.

Fort Victor-Emmanuel

Kasárna na Sapey

Vchoďák na Sapey

Sapey - generátor

Kompresor

Vrtačka, soustruh

Střílny B4

Kopule Replatonu

Při návratu k mašinám už nám pochod zpříjemňuje deštíček, takže to bude ještě zajímavé, protože nemám tady s sebou nepromoky. Dojíždíme do Modane před osmou večer, obchoďáky jsou zavřené, takže vaříme z importovaných blafů, ach jo.

V kempíku kupodivu neprší, takže se můžeme připravit na noc – vytahuji po letech nepromok na motorku. Když ho pořád s sebou tahám, tak ať ho taky jednou použiju. Nevýhodou je, že musí být sundané boční kufry a taky by neměl moc foukat vítr. S tím druhým bude trochu problém, uvidíme zítra.

Noc jsme přežili, ráno nás uvítalo chladivých 11 stupňů a kupodivu pěkné počasí, takže už v devět svištíme zase do Modane. První hledáme tvrz St.Antoine. Podle mapky na webu fortifikace mi to nějak nejde, ale nakonec nacházíme po chvíli hledání příjezdovou cestu. Zaparkovali jsme motorky nejprve u blockhausu Rieux Roux. Jeho podzemí se zřítilo, když Němci odstřelili v roce 1944 ústí tunelu Fréjus, a blockhaus stojí značně nakloněný. Pokud člověk vejde dovnitř, pochopí, jak moc nás matou naše smysly – přijde vám, že jí máte jak z praku.

Na kopci Sapey

Na St.Antoine

Blockhaus

Pevnost Lavoir

Pak jsme vylezli po dřevěných schůdkách nad ústí železničního tunelu Fréjus a bloudili v odvodňovacích terasách pod dálnicí. Správně by se mělo ještě před příjezdem k Blockhausu ve vracečce odbočit doleva na souběžnou silnici a po ní vyjet jednu nebo dvě serpentiny, v nich odbočuje doleva kamenitá cesta, která vás dovede až k tvrzi St. Antoine. Ta kryje spolu s tvrzí St.Gobain vlastní Modane. Bohužel vchodový objekt je uzavřený, chtělo by to tzv. klíč, což je na asi dva metry dlouhá tyč, kterou jde přes diamantový příkop otevřít vchod pro mužstvo.

Docela nás to štve, protože i když je tvrz relativně malá (tvoří jí vchoďák a dva bojové objekty), tak fakt, že v B1 jsou stále na lafetách dva kanóny 75mm vzor 31 (ty s krátkou hlavní před střílnou), je poněkud frustrující. Navíc když nás včera namlsal otevřený Sapey.

Lavoir

Pas du Roc - B3

Pas du Roc - lanovka

Pas du Roc - B1

Naší další zastávkou jsou tvrze Lavoir a Pas du Roc nahoře v horách (to jsou ty, co je boční palbou kryl Sapey). Takže nasedáme na mašiny a jedeme od blockhausu dále do hor do obce Valfréjus - mimochodem velice pěkné serpentiny, docela dobrý asfaltík, takže po této stránce panuje dokonalá spokojenost. Horským střediskem jenom projíždíme, míjíme pěší stezku na Lavoir a nalézáme o pár zatáček dál skutečnou „silnici“. Pravda, prvních asi sto metrů je vysypáno štěrkem, který se dává mezi pražce, takže jízda na našich cesťácích, zejména na FJRku, není to pravé ořechové, ale pak se silnice mění na normální šotolinu, jako byla často třeba v Norsku, takže po pár kilácích stoupání jsme u vchodového objektu tvrze Lavoir. Ten je samozřejmě – zavřený. To docela mrzí, protože za ním má být nejdelší existující svážnice o délce 140 metrů. Takže děláme pár fotek a jedeme až na plac uprostřed Lavoiru, kde necháváme mašiny, oblékáme turistickou výstroj a jdeme na tůru k Pas du Roc. Cesta vede mezi pastvinami a není o nic moc horší než ta, po které jsme přijeli. Pravda, obyčejné gumy na hrubém štěrku dostávají asi dost zabrat.

Těch 800 výškových metrů a odhadem tak pět kiláků chůze docela uteče, když kolem sebe máte takové pěkné scenérie. Procházíme pod dělostřeleckým srubem B3 se dvěma 75/31 zabudovaným do strmé skály a zastavujeme se až u B1, což je zajímavý srub s čtyřmi zvony směřující do průsmyku Fréjus. Tudy se dovnitř nedostaneme, i když vrchlík minometného zvonu jde sundat a asi bych se v kyčlích při troše snahy protáhnul, ale mám ještě strach jít dovnitř sám – Danovi to holt kostra nedovolí. Na konci dovolené, kdy jsme těch pevností prolezli ještě pěknou řádku, už bych si asi troufnul.

Vchodový objekt této tvrze je zároveň horní stanicí lanovky a také je zavřený. Ještě vylézám nahoru k bojovému objektu pro minomety, ale nouzáky se dovnitř také nedostaneme. To je docela smůla, mají být vevnitř minomety i houfnice normálně na lafetách. Ach jo. Tak to je teda smůla, takovou dálku sem jdeme a nic z toho.

Vracíme se zpět k mašinám a sjíždíme ke vchoďáku Lavoiru řka, že si vyjedeme nahoru k bojovým objektům. Mě se to nezdá, ale Dan najíždí na šotolinovou cestičku a jede kamsi dolů, já si zatím fotím. Projíždí kolem mne cyklista a jede tam, kam zmizelo FJR. Mám strach, cesta je dost úzká a měl bych asi problém se otočit - podle mne je to ta pěší stezka z Valfréjus. Už tam chci vyrazit pěšo, když se FJR vrací. Dan zjistil, že jede špatně a chtěl se otočit, ale skončil se svojí bachyní napříč cestou a dál s ní nehnul. Ještě, že mu pomohl cyklista.

Na Lavoiru

...

Ďáblův můstek

Pohled k Modane

Cesta k objektům bude ta, co jí u vchoďáku přehrazují velké balvany. Jdeme po ní a ta zase někam mizí do lesa. Jak se tam dostaneme. Nakonec traverzujeme prudkým svahem plným skalniček kolmo nahoru a jenom tušíme, že zde bývaly serpentiny, ale asi je srovnal sesuv půdy nebo nějaký odstřel. Na fotkách ze satelitu je cesta lépe patrná, ale na místě je to svah, který se musí vylézt po čtyřech. Nakonec se ale nějak dostáváme nahoru na povrch tvrze Lavoir. Samozřejmě vchody jsou pečlivě uzavřené. To nás štve, přece jenom mělo být uvnitř celkem šest kanónů 75/31, čtyři minomety 81mm, plno zvonů… Navíc to vypadá, že kanóny jsou tam, protože ve střílnách jsou těsnící „koule“ a v nich hlavně.

Vracíme se k mašinám z druhé strany po louce, která je plná parádních skalniček a netřesků a bahnitých potůčků. Sjíždíme dolů do Modane a jdeme si konečně nakoupit nějaký pořádný proviant, na horách pěkně vyhládlo. Ještě se pak stavíme u staré pevnůstky Marie Terezie u silnice zpět do kempu. Mají tam zajímavou „opičí dráhu“ na stromech, ale máme toho dneska nějak dost. Ještě si fotíme dole pod námi Ďáblův můstek – tenkou spojnici několik desítek metrů nad tokem řeky Arc a jedinou přístupovou cestou k další staré tvrzi na druhé straně řeky (pokud nechcete jít pár kilometrů okolo).

Do kempu dorážíme asi v sedm hodin, děláme si večeři a pak jdeme oslavovat naši velkolepou výpravu flaškou rosé. Jak jsem ztahanej, neudělá se mi z něj moc dobře, takže zbaběle mizím ve stanu a jdu chrnět. Uprostřed noci se probouzím a dlouho nemůžu zabrat. Přístě musíme koupit červené, tohle víno bylo na mě moc.

Jinak, enduristi, z Lavoiru se dá jet offroad buď na Pas du Roc a pak k pevnosti Arrondaz, nebo do průsmyku Fréjus, kde se nachází stejnojmenné přesunuté postavení. Další cesta se nabízí o jeden hřebínek západněji průsmykem Roue, ve kterém je také pevnůstka. A nakonec úplně napravo se nachází údolí Valée Etroite (a pevnůstka). Všemi třemi údolími by se dostal člověk do Itálie někam nad Bardonecchii, ale podle průzkumu na internetu, ani jedno údolí prý není na mašině sjízdné, prý pouze pěšky nebo na koni. A nebo na horském kole. Ale zase na webu www.mdmot.de to projeli přes Roue, ale vypadá to dost tvrdě. Navíc samozřejmě žádná GSa, ale lehké DR400Z.

Dále na západ se dá ještě ze stoupání na Galibier dojet k táboru a malé tvrzi Rochilles. Prý to není ve finále průjezdné pro terénní auto, ale XTčko by třeba projelo. No jak vidíte, šotolinového vyžití je zde opravdu dost. No uvidíme, až tam pojedu na enduru, tak to prubnu, to mi věřte.

!!! POKRAČOVÁNÍ CESTOPISU NALEZNETE ZDE !!!