Den 5., středa 27.6.2007, 71838 – 72002, 164 km

Ráno se vyhrabáváme asi v deset a jedeme směrem do průsmyku Mont Cenis. Ten se nalézá ve výšce cca 2081m a je zajímavý tím, že se v něm nachází přehrada Lac du Mont Cenis. V jejích vodách zůstalo část řetězce italských opevnění, kterými se pro změnu chránili proti Francouzům. Přece jenom je to široko daleko nejpohodlnější cesta přes hory.

My zastavujeme na parkovišti u obchůdku a vyrážíme se projít, nad námi se tyčí nějaké ty betony a nad nimi reduta Ronce. K bunkrům dolejzáme asi v poledne. Opevnění je to zajímavé, zbraně zjevně mířily na vodu (jedná se o baterii B4). Dá se dovnitř vlézt vstupním objektem, ale chybí v něm žebřík a skočit tři metry do hloubky na balvany se trochu bojím. To vchod kulometným zvonem je už zajímavější. Dan leze dolů, já mám trochu strach, vyústění žebříku do zvonu je uříznuté a stupně začínají až pod podlahou, takže chvilku by opora byla minimální. A taky mě bere trochu závrať z těch deseti i víc metrů šachtou dolů. Holt mám dvě děti, no… Dan prolejzá celé podzemí a nachází i nouzový východ na druhé straně pevnůstky, takže tudy lezu dovnitř bezpečně i já. Jinak vevnitř nic není, akorát nás překvapují omítnuté betonové zdi. Proč to dělali? To si mohli radši připlatit za lepší beton, tenhle je dost nekvalitní.

Bateria B4

Pevnost Roncia

Susa - vít. oblouk

Susa - akvadukt

Když se nabažíme podzemí, vylejzáme nahoru k fortu Ronce. Je to stará pevnost z devatenáctého století, pěkně kamenná, kanóny rozmístěné ve střílnách jeden vedle druhého, aby měly celý průsmyk jako na dlani. Samozřejmě s nástupem letectva tento typ pevnosti ztratil svůj význam. Ale to, že pevnost pěkně opravili a udělali z ní volně přístupné muzeum, to je milé. Pravda, pokud nemluvíte italsky nebo francouzsky, moc si na panelech nepočtete.

Vracíme se po staré zásobovací silnici (jak jsme pochopili z fotek) dolů k mašinám, kam akorát dorazila dvojice na Brevě 750. Trochu jim to okukujeme, ale moc se mi nelíbí. Lepší by bylo endurko, kolem se to šotolinami jenom hemží, na druhé straně jezera jich je ještě víc. K tomu připočtěme silici na francouzskou pevnost Tura a máme plán na tejden :o)

Chaberton z Itálie

Pevnost Granon

Chaberton z Francie

Jelikož netušíme, že pod námi, u vody, se nachází veliká pevnost batteria B3 i se 4 kanóny 75mm, nasedáme blaže na mašiny a sjíždíme pěknými serpentinami podél bývalé železnice dolů do města Susa. Zde panuje pěkné teplíčko. Ale když už tu jsme, jdeme to obhlédnout. Římské památky jako vítězný oblouk nebo zbytek akvaduktu jsou fajn, ale my jsme tady kvůli pevnostem, takže hurá do sedel a šup na silnici S24 směrem na Cesana Torinese. Silnice se motá na severním úbočí pěkného údolí, zatáčka stíhá zatáčku, tahle pasáž je skutečně fantastická. Míjíme po levé ruce starou pevnost Fort d’Exilles, ta nás ale dnes nezajímá, a pokračujeme dále nad Cesanu. A pak se před námi objeví typická silueta Chabertonu s osmi zuby pylonů, na kterých stála děla, mířící přímo na Briancon na druhů straně hor. Míříme do enduráckého a bunkráckého ráje, akorát motorky máme poněkud neodpovídající. Budeme to všechno muset oddřít pěšky!

Projíždíme přes Montgenévre, kde staví nějaké tunely, ale ještě to nemají hotové a asi budou za pár dní otevírat. Dan se diví, jak se to tu za pár let změnilo. Vždyť byla v Sestriere potažmo v Turíně zimné olympiáda, ty prachy co sem natekly do infrastruktury jsou vidět.

Sjíždíme serpentinami do Brinconu, trochu mě zaskočil hustý provoz kamionů, nějak jsem v těch Alpách odvyknul. Tady je to samý Bulhar a Rumun, patrně tudy jezdí přes hory do Itálie, aby se vyhnuli tunelu Fréjus. Co chvíli někde nějaký odpočívá a dolévá provozní kapaliny, přece jenom je tento průsmyk docela horský a těžké kolosy ve dvou kilometrech dostávají zabrat.

V Brianconu mám vyhlédnutý kemp, ale cena šestnáct euro za noc se nám zdá být poněkud vysoká, zejména pokud je to na dvě nebo tři noci. Takže hurá zpět do údolí a jedeme směrem na Lautaret, snad něco najdeme. Nedaří se, takže nakonec dojíždíme až k odbočce na Col de Granon a jedeme nahoru plně naloženi nevěda, kde dnes složíme hlavu.

Col de Granon. Možná jste o něm slyšeli, možná jste tam i byli. Jedná se o zatraceně zajímavé místo. Silnice se motá asi deset kilometrů kamsi do hor, tenká, úzká, předjíždět se nedá. Proto jsme rádi, že nás ten chlápek s náklaďáčkem plným stavební izolace pouští před sebe. Taky je tu dost cyklistů. Teda na rozdejchání tento kopeček nemá chybu. Silnice v horních partiích mine jakési podivné válečné bunkry, ve skutečnosti zde bývala telefonní ústředna, pak ještě plně současná kásárna a jsme v průsmyku. Zde je občerstvovna pro cyklisty, plácek a jinak nic. Asflat zde končí, dál vede jen šotolina po vrstevnici kolem parádního údolí. Na jeho druhé straně se tyčí staré pevnosti Enlon a Olive, známé to vejletíky na enduru. Z průsmyku Granon se k nim však jet nesmí, zakazuje to značka, prý je to vojenská silnice. Také se dá odtud jet na další šotolinový trip, Col de Buffére.

No nebudu se rozkecávat, jsme ve výšce 2413 metrů, sluníčko svítí, je tu pěkná kosa, odpoledne v plném provozu a pod námi se rozkládá nedokončená pevnost magintoky zvaná také Granon. Bereme si vercajk a jdeme na to.

Není to daleko, asi dvacet minut chůze z kopce. Obhledáváme povrch, abychom si udělali představu o bojových objektech a jdeme dovnitř, dveře jsou otevřené. Pevnost nebyla dokončena, přesto je podzemí zajímavé. Třeba jen se člověka zmocní takový ten príma pocit, že zažívá něco dobrodružného. Našli jsme zde zbytky uhlí a cementu ještě z dob budování podzemí. A taky je zde vzácný zvon No.2, těch zase tolik po pevnostech není.

V půl sedmé jsme zpět u mašin a jedeme směr Briancon. Ten se rozkládá přímo pod námi a protější svah dává tušit, že lyžování zde bude asi příjemné. Míjíme odbočku na Buffére (kde je taky rozestavěná pevnost, ale pro naše stroje tahle cesta je už moc endurová) a dojíždíme k telefonní ústředně Saint Joseph. Vevnitř nic není, kromě postelí a pár skříněk na zdech, ale přespat by se tu v pohodě dalo. My však potřebuje tábor na dva až tři dny, takže jedeme dále najít pořádný kemp. Víme, že na silnici směrem na Guillestre nějaké jsou.

V Brianconu ještě bereme benzín a trochu kufrujeme, ale nakonec se dostáváme na silnici N94. Nejprve nacházíme kempík 5 údolí, ale je dost drahý, počítáme to asi na dvacet éček, takže jedeme dále a kousek za obchoďákem Mušketýři nacházíme po levé straně další kempík. Není ještě hlavní sezóna, takže to vychází na 13,60 za oba. To je fajn, bereme. Stavíme stany, děláme večeři a těšíme se na další dny. Plán je zítra si trochu odpočinout, zajet na mašinách na pevnost Janus a další den se pokusit o výstup na Chemberton.

Ráno se v poklidu připravujeme na dnešní pohodový výlet. Odjíždíme nalehko, bez motobund jenom ve větrovkách, projíždíme Briancon a začínáme stoupat k průsmyku Izoard. Silnička, na kterou máme odbočit, začíná kousek nad přehradou a snadno jí nalézáme. Je zde však zcela nový zákaz vjezdu a nápisy o tom, že je to cesta vojenská a tak dále a tak dále. Co teď? Rozhodnutí, které padne, je sice správné, ale pro zbytek dovolené kruciální. Půjdeme pěšky.

Ještě netušíme, co nás čeká. Proto si v klidu kolem desáté vyšlapujeme po úzké asfaltce kamsi do hor. Po nějaké době nás dojíždí auto s důchodci, ale nehodlají nám zastavit. Jen co nás minou, přijíždějí shora vojáci a auto zastavují. Slyšíme část rozhovoru, hlídka je patrně spokojená a pouští je dál. Pokud bychom v tu chvíli kolem drandili my na mašinách, mohli bychom být možná taky v pěkném průseru. Jinak důchodci asi jeli do chatové osady, která se nahoře nachází.

Dorážíme k fortu Anjou, ten se však nezdá být přístupný. Takže šlapeme dále po silnici. Z Brianconu se po hřebeni vine řetěz starých pevností Trois Tetes, Randouillet, Anjou a Infernet. Za další hodinu a půl dorážíme ke starým barákům pod Infernetem. Prolézáme je a vypadají, že byly opuštěné až po druhé světové válce. Zajímavé.

Pevnost Infernet

Infernet

Vzadu Chaberton

Janus a Chaberton

Rozdělujeme se, lezu na Infernet úzkou kamzičí stezkou přímo nahoru. Stoupání je to pěkné, ale vše mi vynahrazují parádní kytičky všude okolo. Do pevnosti dorážím skoro v půl druhé odpoledne. Vyndávám si foťák a užívám si to. Když už s sebou táhnu ten širokáč a filtry, že jo? Janus není vidět, je za kopcem, ale jasná, useknutá silueta Chabertonu nemá chybu. Tak co, uvidíme se zítra?

Jinak výhledy kolem nemají chybu – na jihu průsmyk Izoard, na východě pevnost Gondran, na severu Val des Přes a Montgenevre a nad nimi šotolinka na Granon a nad ní pevnosti Olive a Enlon. A na západě samozřejmě Briancon jako na dlani.

To už se objevuje i Dan, který přišel z druhé strany po zásobovací silnici a spolu celou pevnost prolejzáme. Jsou tu kasána, kuchyně, stará mechanická lanovka, ohromné, ve skále tesané tanky na vodu…

Když jsme nabažení, vyrážíme na Janus. Jdeme přes další hřebínek po úzké cestičce ve docela strmém suťovisku. Podle mě zkratka, podle Dana nábližka. Jak ten mi nadával, že jsme si nedali pochoďák okolo. A to se ten horský chodníček tak líbil.

Janus B4

Janus B3

Janus B3 a B2

Janus B8

Ve tři odpoledne jsme na křižovatce, kde se silnice z údolí dělí na cestu k Janusu a Infernetu. Jistý, nejmenovaný člen naší výpravy sice sýčkuje, že je to na Janus nejméně dvě hodiny, ale kdo se bojí, nesmí do lese. Štrádujeme si to k vojenským kasárnám, míjíme řetěz přes silnici a už stoupáme po zásobovací silnici na Janus. Míjíme dědečka s babičkou. Pán má hůl, modrý rajtky a košili, baret a vypadá, že tu snad sloužil. V jeho věku chci mít taky takovou fyzičku. Ještě chvilku do kopce a jsme u vchoďáku pevnosti Janus. No vidíš, Dane, bylo to sem pětačtyřicet minut.

Pevnost je samozřejmě zavřená, takže to oblejzáme jenom zvenku. Zajímavá je budova kasáren, která dostala jasné zásahy z Chabertonu, také na zvonu na B4 je vidět zásah projektilem. Okolí je pár kráterů, jinak nic. Kasematy objektu B8, kde se nachází čtyři kanóny ráže 95 mm pobřežního typu jsou též nepřístupné.

Ještě slejzám po skále k bojovým objektům B2 a B3. Vypadá to, že minomety tam jsou, ale jinak nouzáky i střílny zavřené nebo zavařené. Takže dneska máme docela smůlu. Je pět hodin, do podzemí jsme nestrčili ani nos, k mašinám je to baj voko patnáct kiláků, jsme spálený v ksichtech od sluníčka, přece jenom tu lítáme asi ve dvou a půl kilometrech a jako vrchol všeho si Dan nevzal trekový boty ale jenom takový blbý polobotky, když to měl být lehký výlet. Na plazení se na Gondran není čas, jdeme zpátky k mašinám. Po cestě nám mizí zbytky vody, jídla i sebevědomí.

Cesta dolů nám trvala tři hodiny a do kempu dorážíme v deset večer. Já jsem jenom servanej, ale Dan vece něco jako že mu asi slezou nehty na malíčkách. Na Chaberton zítra si můžeme fakt jenom myslet. Je teď vzdálenější než noc s Pamelou Andersenovou. Jdem spát, jsme rádi, že chodíme.

Po osmé se odhodláváme sbalit stany, zaplatit (paní umí anglicky) a vyrážíme svižně na Col de Isoard. V Cerviéres koukáme po silnici k pevnůstce Aittes, ale je to spíše než šotolina hodně hrubý štěrk, takže na to kašleme a drandíme dále do průsmyku.

Trochu závodíme s maníkem na GSu, takže ženu mašinu co to dá, chudinku, Alespoň vymeteme pavouky ?

V průsmyku dáváme pár fotek, já si ještě vyklusávám na nedaleký kopeček s orientační cedulí. Během těch pár desítek metrů v této výšce se pěkně zadejchám. Teda jezdit tady na kole, to by byl záhul.

Průsmyk Izoard

Vpravo Chaberton

Izoard sev. rampa

Izoard jižní...

... rampa

Soutěska Queyras

Pod Varsem

Fort Tournoux

Jižní rampa Izoardu je velice fotogenická parádními suťovými poli a vyerodovanými kamennými jehlami, takže tam taky trávíme chvilku s foťákem. Soutěska dole před Guillestre je taky hezká, ale vody v řece je málo, takže je to prý pro rafťáky nuda. To říkal Dan, mě to zase až tak nepřišlo, ale já jsem znamením lev a tohle mi nic neříká.

Výjezd na Vars z jihu v tomhle počasí nemá chybu, akorát na mém oblíbeném odpočívadle je obsazeno a děláme si oběd až na dalším. No co se dá dělat. Vlastní průsmyk Vars shledávám velice fotogenickým, ale je to jen průsmyk. Šotolinovou silnici na Embrun si můžeme nechat s našimi stroji jen zdát, takže jenom zdáli pozorujeme skupinku Čechů, co pobíhají po okolí a fotí docela kvalitním nádobíčkem horskou flóru. My však zůstáváme v anonymitě.

Na jižní rampě zastavujeme ještě u zajímavého geologického úkazu, kterému osobně říkám Bílí mniši podle podobného jevu v Norsku. Jde o to, že v měkké hornině se nachází veliké balvany a dešťová eroze odemele to měkké a šutry zůstanou. Nakonec vzniknou zvláštní jehly s kamennou čepicí (zde tedy spíše bez čepice, ale to nevadí).

Kolem fortu Tournoux dojíždíme do Jausieres a hned se kvelbujeme do kempíku. Cena vychází něco kolem devíti éček, což nám plně vyhovuje. Hodíme do stanu kufry a jen tak nalehko vyrážíme k nedaleké pevnosti Tournoux na pozdně odpolední prohlídku.

Tournoux byl postaven v letech 1840-1870 a vybaven celkem 165 děly. Rozkládá se ve strmém svahu na 450 výškových metrech. Hned dole u silnice se nechází Baterie XII, což je klasický železobeton z roku 1914. Dva kanóny 95mm zde ukryté mohly palbou krýt pevnost Sain Ours Haut. Vlézt do něj zespoda je však nemožné, takže využíváme výhod motorky (teda jenom XJčka, FJRko necháváme dole), zvedáme řetěz bránící vjezdu na štěrkovou cestu a už svištíme v tandemu o pár set výškových metrů hore ke kasárnám středního pevnosti – Fott Moyen. Zde nás čeká dřevěný most a zavřená brána, ale pokud slezete dolů do příkopu, dá se pohodlně do pevnosti vlézt. Procházíme se po nádvořích, skrz kasárenské budovy, po strmé severní stěně s obranou zdí plnou hlásek a trávíme tam velice zajímavé dvě hodinky.

Tournoux

...

Roche La Croix

...

Pak se vracíme k mašině a sjíždíme dolů, abychom ještě odbočili ve spodní části na cestu vedoucí k Baterii XII. Jedu kam až to na xj jde, pak jdeme ještě kousek pěšky. Čeká nás mříž, ale zámek není zaklapnutý a jsme vevnitř. Prohlížíme si zařízení telefonní ústředničky a stanoviště hlídky chránící galerii. Velice zajímavé a zachovalé. Jinak z tohoto místa se dá po snad tisíci schodech vyběhnout nahoru na Fort moyen (tak to teda nemusím), anebo sestoupit dolů do Baterie XII. Bohužel cesta dolů není možná, jsou zde pořádná a zamčená plechová vrata. Takže máme smůlu a dolů se dostaneme jenom s regulérní prohlídkou. No co se dá dělat.

(Mimochodem, jak jsme později zjistili, není problém si koupit lístek na prohlídku jednotlivých části Tournoux včetně Baterie XII, stejně tak i na pevnosti La Roche da la Croix a Hout Saint Ours. Akorát, že sezóna je pouze červenec - srpen a lístky se dají koupit buď v dřevené boudě na náměstí v La Condamine, nebo i v turistických informacích v Jausieres a v Barcelonette. Detailní plán prohlídek se dá zjistit na www.ubaye.com)

Sjíždíme na chudince XJčku dolů k silnici, nasedáme na mašiny a rozhodujeme se, co s načatým večerem. No co nás magory nenapadne – jedeme na mašinách na Fort La Roche de la Croix. No radši vám ani nebudu vyprávět, jak ta silnice vypadala. Délka snad deset kiláků, nevím, samá serpentina, vše samozřejmě v hrubém štěrku, jenom horní partie vedly lesem, takže tam bylo i nějaké to bláto a jehličí. No jsme holt magoři, na enduru by to ale bylo úplně v pohodě.

Pohled na Larche

Vchoďák

Sněhová bariéra

Malá lanovka na La Roche

To nic nemění na faktu, že po šesté hodině už lítáme po povrchu tvrze La Roche. Samozřejmě nemůžeme odolat a dojíždíme po stropu velkého dělostřeleckého srubu až k zasunuté věži pro kanóny 75/33 a fotíme se u ní. A pak samozřejmě prolézáme celý povrch.

Pevnost je zavřená a slouží jako muzeum. No co se dá dělat. Snažíme se na protějším svahu nalézt Haut Saint Ours, ale nějak se nám to nedaří, nevíme totiž kde hledat. A jak tak koukám, tak ani na žádné fotce jsem jí necvaknul, je totiž trochu výše a „doprava“ než jsme si mysleli. Dolů už nejedeme po tom kamenném pekle, ale podle literatury co mám s sebou sjíždíme do obce Meyronnes (pro zájemce, odbočí se padesát metrů před koncem obce doprava k přehradě, pak po betonu a nakonec lesem až k velké zelené cisterně, tam doleva až k pevnosti) a zkoumáme spodní stanici lehké lanovky na La Croix. Je tu motor, převody, lano, prostě vše k tomu, aby lanovka mohla normálně fungovat (motor asi už nefachá a chybí i řemenice). Jinak velká lanovka vedla od křižovatky Jausieres – Larche – Vars nahoru do lesa a od ní vedla v lehkém spádu železnice. Horní stanice této druhé lanovky je volně přístupný betonový objekt plný kabinek, lano zde však chybí a z dolní stanice je vodní elektrárna.

Do kempu se vracíme asi v devět večer patřičně bunkrologicky nabuzeni, dáváme večeři a sledujeme parándní měsíček, který právě vyšel. Počasí zatím drží, takže zítra vyrážíme na objekty v průsmyku Larche.

Ráno jedeme ještě doplnit zásoby do obchoďáku do Barcelonette, takže na „denní program“ vyrážíme o něco později. Stejně je to fajn mít na pár dní stejný tábor.

Odjíždíme do průsmyku Larche prozkoumat pevnost St. Ours. Máme informace, že klíče by měl mít hospodský. Toho nalézáme, ale jeho spíše zajímá, jestli si nedáme u něj oběd. No za ty prachy asi ne. A protože tady v malé vesničce St.Ours toho zase až tak moc na práci není a pár eurášů za prohlídku by se šiklo, ale mele pořád, že ještě není sezóna a že se neprovádí. Asi si nepotřebuje vydělat.

Takže vyrážíme do kopce po cestě vedoucí do hor (mimo jiné je to známá enduro trasa na Col de Mallemort) a po štěrkové cestě dorážíme až k bojovým objektům. No hezký, ale zvenku nic moc, chtělo by to dovnitř.

Vedro, sucho, to vše zhoršuje náladu. Nalézáme také v křoví schovaný úkryt Fontive nedaleko pevnosti, ale tam se také nedá dostat. Vracíme se přes louku k mašinám, z plně natankované FJR teče v tom vedru přepadem benzín, parádní stolečky ve stínu zabrala nějaká francouzská famílie… Kousek pod vesnicí se nachází druhý úkryt Saint Ours. No konečně, mají otevřeno. Kryt se sestává z vchodového objektu, bojového objektu se zvonem a samozřejmě podzemí. Vchoďák samozřejmě disponuje protisněhovou šachtou. Paráda. Podzemí je ještě nějaké vybavení – kamna, sporák, nádrže…

Pohled na Larche od St.Ours

Pevnost St.Ours

Pohled k Viraysse

Úkryt St.Ours

Vracíme se k mašinám, stojícím o kousek výše u silnice a sjíždíme až dolů k „hlavní“, přímo u ní se nachází monobloková tvrz Bas de Saint Ours. Ta je samozřejmě též nepřístupná, ale prohlídka povrchu též stojí za to.

Pak se přesouváme dále směrem k Itálii až do obce Larche, kde se nachází předsunuté postavení připomínající tvrz. My si však nejprve dopřáváme dlouhý piknik u řeky, už nám vyhládlo a chvíle bez bot taky osvěží.

Cesta k pevnůstce Larche je jeepy vyjetá kolej po poli, takže na XJčku to není takový problém, ale poněkud kredencióznější FJR vyžaduje jemnější pilotáž. Nicméně před vchodem do podzemí se nachází pěkná loučka, na kterou není odnikud vidět, takže pro divočáka pěkné místečko. My parkujeme mašiny, bereme baterky a jdeme pod zem. To je postaveno z prefabrikovaných rámů, takže je docela zajímavé a tak trochu jiné než zakulacené stropy, které jsme měli možnost vidět doposud. Prolézáme to tam celé, zajímavé jsou bojové objekty se střílnami pro těžký kulomet Hotchkiss.

Po ukončení prohlídky ještě vybíhám sám po lukách plných svišťů o kousek výše, kde se nachází pevnůstka zvaná Holubník. Je celá zahloubená do kamene a k boji slouží střílna směrem k nepříteli a druhá v pancéřovém uzávěru dveří. Uvnitř nalézám papír patřící patrně průvodcům po pevnostech. Takže to opravdu funguje. Na Tournoux jsem viděl na zdi nějak nápis, musíme se tam zastavit.

Usměrňovač

V úkrytu St.Ours

Petit Ouvrage St.Ours

Postavení Larche

Vracíme se k mašinám a sjíždíme dolů na velkou křižovatku se silnicí na Vars. Ještě se jedeme podívat na skok k redutě Berwick a pak hurá domů. Vlastně ne, ještě musím okouknout ten nápis. Aha, takže informace o prohlídkách v „chatě“ v obci La Condamine. Aha, tam stojí na náměstí dřevěná bouda s nápisem Ubytování, ale je zavřená a máme se prý obrátit na turistické informace v Jausieres. OK, zajdeme tam.

Vracíme se do kempu, odstavujeme mašiny a vyrážíme do centra Jausieres. V turistinfu mluví anglicky a prý od prvního července začíná sezóna a tedy i prohlídky pevností. Každý den v týdnu něco, v pondělí ráno začínají na La Roche de Lacroix. To musíme vidět, dělová věž… Kupujeme lístky na pondělí ráno a jdeme se ještě cournout, večer teprve začíná. Kupujeme nějaké dárky domů, však to znáte.

Večer při lahvince francouzského červeného taky nemá chybu a navíc nemusíme zítra balit, zůstáváme až do pondělí. Teď ještě aby to parádní počasí vydrželo.

Ráno se moc neženeme, všechno v pohodě, ale i tak to vypadá na parádní den. Počasí jedna báseň, co víc si v Alpách přát. Míříme na Bonette, sice trochu profláknutý, ale přesto zajímavý průsmyk. Když odmyslím to, že si o sobě myslí, že je nejvyšší průjezdný v Evropě (a asi to bude pravda), tak je to pořád parádní horská silnice. A navíc se mi líbí víc, než podle mne zbytečně adorovaný Grossglockner. A je zadarmo.

Teplota klesá, zato se objevují mouchy. A je jich fakt hodně. Nechutně hodně. Kdykoliv zastavujeme, musíme ihned od mašin, protože se jich stovky vrhají na rozpálené stroje. A to si nepřejte vidět, jak si pochutnávaly na cyklistech. Bylo mi jich fakt líto.

Zastavujeme nejprve u kasáren, pak u místa, kde jsou složené nezabudované střílny a zvony pro pevnost Rastefond. Nakonec vyjíždíme skoro až nahoru a jedeme až k malé pevnosti Rastefond. Vchod dolů je možný, na schodech je ale ještě docela dost sněhu a v podzemí se z něj začíná dělat bláto. No nemusíme mít všechno, vylejzáme nahoru a jdeme se podívat na další střílny a zvony složené nad pevností.

Zvony po Rastefondem

Pevnost Col de Rastefond

Zbony na Col de R.

...

Pev. Rastefond z Bonette

Bonette - nuda :o)

Beruška čeká

Vchod Rastefond

Po ukojení zvědavosti vyjíždíme na to nejvyšší průjezdné místo v Evropě, když už jsme tady, a vylejzáme nahoru na kopec až k vrcholové desce ve výšce 2862 metrů. Tak jsem zase po dvou letech tady, celkově už potřetí. Počasí je ze všech návštěv nejlepší, takže trochu fotíme. Ale podzemí volá a tak se vracíme zpět ke vchodu do pevnosti Rastefond, kousek od toho bypassu dole pod vrcholem Bonettu. Když projíždím tímto místem, akorát vidím, jak nějaká postarší paní, co sem právě dohrkala na kole, padá v klipsnách na bok, ale hned je u ní záchrana, tak jedu dál za Danem, který už stojí u vchoďáku.

Posilujeme se – pití, tyčinky – a na druhé straně zastavují dva Němci, jeden na bávu, druhý na velkém XJčku. Sledují šotolinovou cestu na Col de Mautiere dole pod námi a dohadují se, jestli tam mají jet. Joj, teď by se šiklo Xtčko…

Vchoďák je zavátý sněhem, ale po závěji se dá v pohodě projít až dovnitř, je vysoká asi jenom metr. Další část chodby až k ke křižovatce ve tvaru T je holý led. Ten je v pohodě, ale místy už je slabý a pod ním je voda a bláto.

Posílení před průzkumem

Vozík na munici

Bonette z Rast.

75/32

Lafeta pro 75/31

Hlaveň 75/32

Druhá 75/32

Nehotová část

Podzemí prolejzáme celé, sruby pro pěchotu jsou zajímavé, stejně tak jako část chodeb pro nehotové objekty B2 a B5, která je pouze vyražená ve skále, ale chybí jakákoliv betonáž. Místy jsou složené obloukové dřevěné rámy, patrně sloužící pro bendění při betonování stropů. Největší extáze nás však čeká v dělostřeleckém srubu B6. Zde se nachází lafeta pro kanón 75/31 a vedle ní dvě děla 75/32 osazené v lafetách. Stav je fantastický, stačilo by možná to jenom trochu rozhejbat, vyčistit hlaveň, nasadit uzávěry a může se střílet. Dvaatřícítky jsou, pokud vím, jediné dvě použité v Alpách, navíc jsou osazené starším typem uzávěru než ty v Alsasku. Na srubu je otevřený nouzák, takže vylézáme na povrch a prohlížíme si tvrz zvenčí, jsou zde například zbytky lanovky a podobně.

http://www.fronta.cz/zbrane-maginotovy-linie-pouzite-v-objetkech-corf

75mm kanon vzor 1932 – Le obusier de 75 mm modéle 1932

Oproti kanonu vzor 1929 došlo k podstatné rekonstrukci, hlaveň byla zkrácena o 30 cm a celý kanon byl výrazně více posunut do střelecké místnosti. Hlaveň tak vyčnívala ze střílny jen 45 cm a dodatečně bylo její ústí kryto dvojicí pancéřových okenic 16). Kvůli váhovému vyosení celé hlavně výrazně do střelecké místnosti musely být přidány nad zbraň dva vyvažovače. Současně bylo potřeba zvýšit úroveň střílny o 40 cm, tím pádem bylo nutno přidat plošinu pro obsluhu, která se pohybovala současně se zbraní (vertikálně i horizontálně). Lapač nábojnic přesto musel být přestavován ručně. To vše mělo za následek výraznou rekonstrukci celé kasematy.

První kusy byly vyrobeny v březnu 1933 pro tvrze Métrich a Fermont. Bylo u nich použito stejných závěrů jako u vzoru 1929 (šroubový závěr Nordenfeld). U následujících kanonů došlo k další rekonstrukci a zbraně dostaly poloautomatické horizontální klínové závěry vzor 1933 a byla změněna kolébka). Poslední kanony byly odeslány v květnu 1934 na GO Restefond. Celkem bylo instalováno 23 kusů, z toho jen dva na jihovýchodě. Střílna měla odměr i náměr shodný s kanony vzor 1929. K zaměřování sloužil teleskopický zaměřovač L 656. Obsluha sestávala z osmi mužů. Dotaci tvořilo 6400 ran pro severovýchodní tvrze, pro jihovýchodní jen 2000 ran.)

Po návratu k mašinám vyrážíme jižním směrem k malé pevnosti Granges Communes. Potkáváme zde dva kolegy z Německa na Harlejích, kteří také prolejzají podzemí. Akorát se míjíme u vchoďáku. Vnitřek této pevnůstky je též přístupný, zajímavá je pěkná strojovna se čtyřválcovými generátory LM, které jsou oplechované. Takovouto ochranu jsme nikde jinde neviděli.

Výdřevy

Granges Communes

Usměrňovač

Zaplechovaný generátor

Cisterny na naftu

Generátor

Granges Communes B2

Granges Communes vchod

Bojový objekt je též zajímavý, má čtyři zvony a co mě zaujalo – dva nouzové výlezy, jeden do diamantového příkopu, druhý asi metr nad ním. Asi tady mají v zimě hodně sněhu.

Naší další zastávkou je předsunuté postavení Fourches, kousek od takových těch polozbořených baráčků – kasáren Camp de Fourches. Podzemí je volně přístupné a je zbudováno ze stejných prefabrikátů jako Larche. Bojový objekt B6 prý není spojen podzemím se zbytkem pevnosti, to alespoň říká literatura. My však nalézáme bez problémů chodbu vedoucí nejprve dolů, patrně do nejnižšího bodu pevnůstky, kde patrně bude odvedena voda na povrch, a pak opět stoupáme až k žebříku, kterým se dostáváme do bojového objektu B6. Bohužel, nikdo mi to nevěří. Tak si tam jeďte, bunkrologové, uvidíte. A neopisujte jeden od druhého.

Po návratu k mašinám zajíždíme mezi baráky tábora Fourches a vaříme si k obědu polívku. Je holt neděle a nemáme moc nakoupíno, no. Ale jinak prolézt ty domečky a prohlédnout si obrázky, co tam zanechali před sedmdesáti a více lety vojáci, kteří zde bez ženský trávili celé měsíce, to stojí za to. Já jsem bez ní tejden a taky se mi stejská.

Jinak výhled od Fourches dolů do údolí skýtá zajímavý geologický zážitek. Ledovce zde vytvořily zajímavé, hluboké zářezy do krajiny a odhalily vrstvy druhohorních usazenin v podstatě až na prvohorní žulový podklad.

Po jižní rampě jedeme stále dolů do údolí směrem na Nice, míjíme po levé straně předsunuté postavení La Pra s kulometnými objekty jako na Fourches, ale nezastavujeme a jedeme až do St. Sauveur, kde odbočujeme doprava na D30 směrem na Roubion. Uzounká silnička vinoucí se v serpentinách po pravém úbočí hlubokého údolí, zatáčky, vracečky, výhledy, prostě extáze, pro kterou se do Alp jezdí a stojí za ní jet tisíce kilometrů.

Roubion, fantastické malé městečko zbudované jako vlaštovčí hnízda na strmé skále, nemá chybu. Před lety jsem zde jel v dešti a vůbec jsem neměl čas sledovat okolí, dnes si to vynahrazujeme. Prohlídka Roubionu mi bere dech. A ty parádní fotogenické uličky… Akorát bydlet tu celý rok asi nebude legrace. Mě by se tu ale na důchod líbilo.

Fourches B6

Vstup do B6

Fourches chodba

Camp Fourches

Roubion

Stoupání na Cayolle

Průsmyk Cayolle 2326 m

Projíždíme zajímavou horskou krajinou ve výšce asi 1600 metrů, krajina je jako stvořena pro příjemné lyžování. Ve Valbergu se jedu podívat na plac, kde jsme se s Janou v roce 2001 fotili na konci deště, ale dnes už tam všude stojí domy. Pokrok holt nezastavíš.

Po sjezdu do Guillaumes najíždíme na rychlou silnici k průsmyku Cayolle. Dan nasazuje kameru, tady to fakt nemá chybu. Akorát že já tahám za Xjčko co to jde a Dan se dloube za mnou v nose. Projíždíme zajímavými partiemi s odhalenou drolící se břidlicí, pak míjíme odbočku na Col de Champs, prohlížíme si pramen řeky Var a nakonec jsme ve čtvrt na sedm večer na vrcholu průsmyku Cayolle (2326 m). Není nejvyšší, ale pro mě je jeden z těch nejkrásnějších. A jsem strašně rád, že tu po dvou letech zase jsem. A vůbec mi nevadí, že je tu kosa.

Dole pod průsmykem míjíme těžký náklaďák armády a kolem rozbitý tábor horských myslivců. Jak se sem dostali. Na jižní rampě, po které jsme přijeli, by neprojeli uzounkým tunelem kousek pod vrcholem, na severní rampě zase silnice vede pod převisy nad potokem a s takhle velkým autem se zde podle mě projet nedá (však je zde taky zákaz nad 3.5t a pro karavany). Takže museli někde přes hory, asi z Bonettu resp. průsmyku Moutiere, tahle cesta je i na mapách i na webu, akorát vede národním parkem a její legálnost není jistá. No někdy to na enduru musím vyzkoušet.

Na severní rampě chytáme pěkné světlo, takže samozřejmě fotíme a dojíždíme do kempu asi v osm večer. Ještě na kraji Jausieres bereme v hospodě benzín, abychom zítra měli dost (tedy hlavně já) a pak hurá do tábora. Vypadá to, že předpověď počasí nekecala a zhorší se počasí. Ach jo. Ale dneska to fakt nemělo chybu.

!!! POKRAČOVÁNÍ CESTOPISU NALEZNETE ZDE !!!