 faudy nám odeslal(a) následující článek: "
Den 10., pondělí, 2.7. 2007, 72441 – 72638, 197 km V noci leje, takže když v sedm vstávám, je mi jasné, že teď rozhodně balit nebudu. Čekáme asi do devíti, jestli se to nezlepší a opravdu, přestává hustě pršet a je z toho spíše jen takový lehký deštíček. Snídani se děláme pod markýzou vedle stojícího neobydleného karavanu, přístřeší s nám sdílejí dva Němci, jeden na starším K1100RS a druhý na čtyřventilovém R1100RT. Trochu kecáme, chlapci umí anglicky.
!!! PŘEDCHOZÍ DÍL CESTOPISU NALEZNETE ZDE !!! Když se řeč stočí počasí, postěžujeme si, že nic moc, ale bude líp. „One day…“ říká jeden z nich. „Es kommt der tag…, “ vzpomínám si na Mílu Topolánka, ale soudruzi asi nějak nerozumí těmhle fórům, takže si jdu oblíknout nepromoky a vyrážíme. Dan říkal, že prý si pak mezi sebou něco ševelili. Bodejť by ne. Ať viděj, kdo vyhrál válku. Nasedáme na stroje další poražené mocnosti a vyrážíme do té sloty. Germáni si musí myslet, že jsme fakt magoři se teď jet projet. Kdyby věděli, že si jdeme dát offroudík na pevnost… Na La Roche de la Croix jsme v 9:40, nikde nikdo. Cestou přestalo pršet, takže si to tu obhlížíme. Mašiny jsou celé od bláta a jehličí, to pro můj vzducháč není ideální. Také ten výjezd lesem nebyl nic moc, ale jeli jsme od Meyreonnes, to je o dost kratší cesta. Mám mokro v botách a necítím se komfortně, takže se mi ani nechce se moc courat okolo, pouze si věším v jednom rozstříleném baráku na zeď nepromok a čekám. 
V La Roche la Croix  Laborace  Minomet M81  Spodek dělové věže  Dělo 75/31  Patro dělové věže  Cesta na Allos  Mont Pelat Před desátou přijíždí auto s belgickými důchodci, naši kolegové na prohlídku. Nakonec doráží i průvodce, slečna z tourist info a nějaká pipi se zápisníkem a velkým foťákem. Vlastní prohlídka je zajímavá, podzemí je velice zachované, protože podzemí bylo po válce uzavřeno a udržováno pro případ jaderného konfliktu. Otevřeno pro veřejnost bylo až po pádu železné opony. Kromě kotelny a minometů v dělovém srubu je nejzajímavější samozřejmě prohlídka dělové věže, pán s ní však nepohnul a ani jsme nemohli nahoru. Ach jo. Akorát je mi v těch mokrých botách strašná kosa a potřebuju čůrat jako koroptev. Na povrchu zjišťujeme, že už vůbec neprší, akorát jsme v mracích, které se od Parpaillonu sem tam trhají a nad nimi azůro. Děkujeme za prohlídku, která sice byla francouzsky, ale zlehka jsem rozuměl a navíc jsme už docela mazáci :o) Vracíme se do kempu, počasí už se docela vybralo, takže kolegové taky někam vyrazili. Děláme si oběd, balíme a při té příležitosti se nám daří zničit benzínový vařič. On už dříve trochu prolínal, ale zatím to nevadilo. Dneska ale chytnul benzín vyteklý na zem a poničil plastovou část pumpy, která je tudíž nepoužitelná (náhradní stojí v Česku asi patnáct stovek). Takže musíme jet do obchodu koupit plynovou bombu do mého náhradního vařiče. V Barcelonnette to není problém, ale čas už pokročil, takže se rozhodujeme přejet k jihu přes Col d’Allos. Moc se mi nechce, ten průsmyk se mi nelíbil, ale co se dá dělat. Severní rampa je ale v dobrém počasí pěkná, potkáváme i cyklisty, které jsme viděli včera na Bonettu. Vrcholová partie Allosu už tak zajímavá není, takže jen pár fotek a sjezd dolů do Colmaru. Tam obhlížíme pevnost z dob mašála Vobaina a pak hned u ní najíždíme na stoupání směr průsmyk Col de Champs. Jeho západní rampa je velice technická, silnice vede dost dlouho lesem, prudce se klikatí a v horních partiích je zase ztížena umělými koryty pro odvod tajícího sněhu. To se pozná tak, že na docela dlouhé rovince je najednou místo asfaltu kus betonu a v něm asi třicet čísel hluboká rýha, vypadá to asi tahle --v--. Přejet se to dá jen pomalu, pěkně to houpne, ve vyšší rychlosti je to o tlamu. Vše nám ale vynahrazuje vrcholová partie s drolícími se skalami, výhledem ne ledovcem zvrásněné svahy na severu, totální absencí veškeré dopravy a parádním počasím. Fotíme a hlavně nasáváme tu krásu kolem. No řekl bych, že Col des Champs, i když jen 2087 metrů vysoký, patří rozhodně na špici průsmyků ve francouzských Alpách, které jsem projel (a to mi chybí ze silničních už jenom dva – Agnel a Lombarde). Navíc vjíždíme do departmentu Alpes Maritimes, takže kvalita asfaltu se prudce zvyšuje a mu jdeme sjíždět gumu z boku. Pravda, XJčko je poněkud limitováno svíjením se při brzdění.  Průsmyk Allos 2250 m  Na Col des Champs    ...  Péone  Frassinea  Gordolon Sjíždíme do St-Martin a pak do Guillaumes, kde jsme byli už včera. Do Valbergu vyjíždíme přes obec Péone. Tato silnice se nejprve dlouze táhne kolem jakési říčky, v Danovi bouchají saze a mizí mi kdesi v dálce, holt motoricky na něj nemám. Dojíždím ho, jak v Péone fotí. A že je co. Parádní vesnička ukrytá pod skalami má své osobité kouzlo. Stejně tak epesní serpentiny nahoru do Valbergu. Tady by to asi fakt šlo na stupačku, kdybych se tak nebál a neměl kufry. Do Roubinou dojíždíme až ve chvíli, kdy je ve stínu, takže toho moc nefotíme a jedeme dolů do údolí Tinée to parádní silničkou vystřílenou ve skále. Jsme z těch zatáček nějací unavení, takže malou pevnost Frassinea jenom míjíme s minimální zastávkou a začínáme stoupat směrem Col St.Martin. Mimochodem, už od Iseranu jedeme po Route des Grandes Alpes a dojedeme jí až k moři do Mentonu. Nejseverněji jsem na ní byl ve Flumetu, to taky musím někdy v budoucnu dokončit. Jedeme kolem odbočky na pevnost Rimplas, která má být volně přístupná, ale kompletně vevnitř vyčištěná a dojíždíme až do St.Dlamas, kde nacházíme vpravo od silnice kempík na farmě. Za noc chce paní domácí 14 éček, to se dá přežít. Ale konečně nás čeká pořádný stůl, u kterého si můžeme uklohnit večeři (na plynu), ale i posedět, popít kafíčko, pokecat. Joj, tak tohle mi po tom tejdnu docela chybělo. Samozřejmě teplá sprcha, v dálce cinkání ovčích zvonců, počasí jak z partesu, tomuhle říkám francouzský dovolenková idylka. Takže dobrou noc strýčku Dane. Dobrou noc, děti…
Den 11., úterý, 3.7. 2007, 72638 – 72753, 115 km V noci se trochu zatáhlo a i teplo vypadá jinak, ale pršet z toho asi nebude a to je hlavní. Jedeme přes kopec (resp. Col St-Martin, 1500 m.n.m.) do Roquebilliére, kde v provozu Dana za sebou ztrácím. Na to, že tu mají jen pár ulic, malý obchoďáček a žádnou benzínku, to je docela úspěch. Holt kombinace pomalu jedoucích maminek, zaparkovaných pekařských aut, ležících policajtů, malých kruháků a dětí s učitelkami dokázaly to, co žádné jiné město předtím. A že jsme toho spolu od loňska docela dost projeli. No nic. Hned na začátku Lantosque, za mostem, odbočujeme doprava a vracíme se po úzké silničce asi pět kiláků k pevnosti Gordolon. Kousek před ní je silnice zavalená, takže musíme pěšky. Vchoďák je zavřený a bojové objekty jsou kdesi nahoře nad námi ve svahu. Pevnost je zajímavá tím, že je „dvoupatrová“, takže hlavní galerie k bojovým objektům se nachází o patro výše než úroveň vchodu. 
Gordolon - Filtrovna  Propadlo na munici  Minomety  Výtahy z laborace  Jako novej...  Kolej pro protitank. dělo  Flaut vchod 
Flaut kuchyně Drápeme se svahem k bojovým objektům a nouzákem na jednom z nich vstupujeme dovnitř. Podzemí je docela zachovalé, akorát tu řádili sběrači kovů a orvali vevnitř měděnou kabeláž. Jinak je vnitřek velice zachovalý, například minomety vypadají velice dobře (kanóny 2x75/31 zde bohužel nejsou, stejně tak protitankový kanón AC47). Prolejzáme všechny bojové objekty z hlavní galerie, na spodní patro k vchoďáku se nám noc nechce, i tak jsme našlapali pár set, možná tisíců schodů (jenom srub B2 má čtyři patra). Po návratu se přesouváme k pevnosti Flaut. Leží na protějším svahu nad stejnojmennou obcí. Cestu si moc nepamatuju, prostě pořád nahoru mezi domečkama. Pokud přijedete na úzký most nad propastí, tak je to špatně, tudy se už silnice vrací směrem na Col de Turini. Pokud pojedete kolem předválečného náklaďáčku Citroen, je to správně. Vchodový objekt nalézáme snadno, dostat se dovnitř je už horší. Ale dá se to plechovou rourou výdechu vzduchotechniky do diamantového příkopu. Pravda, s magnetickým Danovo tankáčem to bylo poněkud složitější.  Flaut kompresor  Generátor  ...  Kasemata pro 75/33  Pozorov. zvon  M81 v B2  Filtrovna  Další M81 v B4 Flaut je vevnitř docela zachovalý, třeba strojovna, i když i zde řádili vandalové a lovci drahých kovů. Nejhorší jsou asi zničené výtahy, do nichž někdo naházel vagonky na munici. Proti spoušti na Monte Grosso to ale pořád ujde. Podzemí nám zabírá asi hodinku a půl, zajímavé jsou těžké kasematy pro kanóny 75/33, což jsou 31ky s uříznutou hlavní (aby nekoukala z věže) a menším dostřelem určené pro čelní palbu. Vracíme s k mašinám a po zmíněném mostku se vracíme na silnici D2566 směrem na Col de Turini. Ten, ve výšce 1604m není sám o sobě tak zajímavý, jeho kouzlo leží v tom, že je nejvyšším bodem lednové Rallye Monte Carlo a právě zde musí závodníci čelit častokrát těžkým, zimním podmínkám. To samozřejmě uprostřed vraceček, lesů a roklí, ne jako uprostřed plochého únorového Finska. Také na cestě k Turini jsou před každou zatáčkou značky červenou a žlutou barvou, znamenající patrně jak je ostrá, jestli se zavírá a co následuje. Pěkné. Na Turini mi Dan svěřuje, že už jede na rezervu. To je divné, protože já dosud ne. Ah tak, on včera ráno nevzal plnou, ale jen tak od oka. No co s tím? Chceme si přece objet horský okruh Authion nad námi, který měří asi třicet kiláků. No jasně, jdeme do toho! Authion nemá chybu. Úzká silnička kolem 2078 metrů vysokého kopce vede jenom jedním směrem a na pro každého mototuristu je to taková alpská Mekka. Taky že jsem se sem těšil! Zastavujeme u rozstřílených kasáren, před nimiž stojí vrak lehkého amerického tanku, který vytáhli z nějaké okolní rokle. Tak s tímto to tady amíci v dubnu 1945 (to není překlep) osvobozovali. Docela síla. Nejvíce jim asi dala zabrat rozestavěná pevnost Plan Caval, ke které se záhy přesouváme. Nemá vchodový objekt, nebyl vybudován, akorát menší bojové objekty pro kulomety a velký bunkr pru minometnou věž, která nikdy nebyla osazena a po válce jí namontovali místo zničené na Four á Chaux v Alsasku. Dovnitř vlézáme střílnou pro těžký kulomet, která není velká, ale jde to. 
Mazel  Sváča pod Turini  Authion kasárna  Pevnost Plan Caval  Zalitá díra pro děl. věž 
Boční chodby...  ...na...  ... Plan Caval Podzemí je zajímavé. Jsou zde jak čistě omítnuté dlouhé chodby jenom s panty pro pancéřová vrata, tak i jen nahrubo vybetonované partie. A kromě toho i část chodeb pouze vystřílených ve skále, plné zhroucených shnilých trámů. Tam tedy nejdeme. Hlavní galerie směrem k nehotovému vchoďáku končí závalem, stejně tak patrně i chodba k minometnému bunkru – nenašli jsme ji. Na jednom místě je vidět, jak se nadloží propadlo, takže ho vyztužili konstrukcí z trámů a zespoda podšalovali betonem (trámy se rovnou zazdívaly tam, kde byly). Celé to nepůsobí bezpečným dojmem, takže jsem docela rád, když jsme zase venku. Tam hledám třeba zvon pro těžký kulomet, který je tak zamaskovaný pod betonem a kamením, že ho nevidím, ani když na něm stojím. Až čelem proti imaginární hlavni jej nalézám. To už by ale bylo v boji pozdě. Prolejzám si ještě za silnicí tři výlomy, v jednom z nich je krátká, zavalené chodba s roksory trčícími ze zdi, v druhém, z nich je nahrubo podšalovaná klemba a dva metry v podzemí zazděný vchod. Možná je to tak lepší, protože ty nevybetonované prostory byly fakt o hubu. Okolní starší reduty necháváme na jindy a vracíme se po zbytku okruhu do průsmyku Turini. Cestou dochází benzín i mě, takže mám asi sedmdesát kiláků dojezd, Dan zhruba čtyřicet. Uvidíme.  Authion...  ...  Zde měl být vchoďák  Cesta k Sospelu Sjezd dolů do Sospelu soutěskou Piaon nemůže nechat žádného fanouška jedné stopy chladným. Zatáčky, vracečky, serpentiny, parádní výhledy, krásná tečka za dnešním dnem. Na kraji Sospelu nacházíme kemp, ale vychází to asi na devatenáct éček, a i když mají bazén, jedeme dále. Nacházíme druhý, taky nic moc a cena stejná. Jedu dále sám a hřiště nalézám Camp municipal za třináct, to je naše cenová skupina. Vracím se pro Dana a hned se ubytováváme, nakonec z toho budou tři noci, takže skoro až do konce dovolené. Adolescenti na vrátnici angličtinu ve škole zjevně mají, ale žbleptnout jim moc nejde, takže Faudy musí přepnout do franštiny, pak už je to ok. Ty kluci jsou všude stejný. Zajímaj je holky, skůtry, auta a rozhodně né jazyky. Myšleno cizí. Teda ty, co se s nima mluví. Vy mi rozumíte… Jo a je tu vedro. I v noci. Holt jsme kousek od moře. A prej tu mají i benzínku, říkal ten frajer. Na to, že město má odhadem tak třicet tisíc obyvatel, dobrý…
Den 12., středa, 4.7. 2007, 72753 – 72825, 72 km
Ráno jdeme nakoupit do jediné místní samoobsluhy, kde je vše nejméně o polovinu dražší než někde v supermarché, po snídani pak bereme benzín a vyrážíme do průsmyku Brouis. Chvilku se honíme s nějakou dodávkou, ale pak na to Dan kašle, protože gumy na FJRku jsou už pořádně sjeté a domů to není zrovna kousek.
Parkujeme v průsmyku Col de Brouis pěkně ve stínu pod stromem, bereme batohy a vyrážíme po žluté směr Monte Grosso. V lese potkáváme jenom malého kolouška, jinak nikde nikdo. Žlutá vede lesem až na vrchol, my se z ní ale odpojujeme v místech, kde se přibližuje těsně až ke staré asfaltce vedoucí k pevnosti. Po ní se dá asi dojet až nahoru, ale měli jsme strach z kvality povrchu. Nicméně vrcholová partie až k vchodovému objektu by byla sjízdná naprosto bez problémů. Sice občas leží na silnici nějaký ten kámen či štěrk, pro motorku by ale výjezd nebyl problém. 
Vchod Monte Grosso  Vybraná měď  Dělová věž 75mm  Výlez k dělům 
To jsou oni  Pozorovací průzor  Současní obyvatelé U vchoďáku velké pevnosti Monte Grosso, největší tvrze v Alpách a jediné, kde jsou volně přístupné dělové věže, stojíme před půl dvanáctou. Takže oblíknout bundy (venku je pěkný hic, i když jsme přes tisíc metrů vysoko), zapnout baterky a jdeme dovnitř. Vchodový objekt je otevřený a dá se v podstatě zajet s mašinou i dovnitř, kdyby někdy někdo hledal nocleh :o) Bohužel, celá přední část podzemí je vypálená resp. obalená sazemi, jak někdo na začátku hlavní galerie vypaloval kabely. Strojovna s velkými šestiválci LM je také značně poničená, jak lovci kovů kradli měď z generátorů. V bojovém objektu B3 nejsou sice kanóny 75/29, ale zůstaly zde tzv. těsnící koule, tj. přechodový prvek mezi kasematovým pancířem a vlastním dělem. Jedna leží v kasematě, druhá leží u zdi. A jsou to pořádné kusy železa. Nás samozřejmě táhnou dělové věže, takže B4 se zbytky minometů jenom zběžně prozkoumáme a už stoupáme na B5. Věž je stejná jako na La Roche de la Croix, akorát je vysunutá. Prolejzáme jí skrz na skrz, i když místy chybí dřevěné podlahové dílce a člověk si musí dávat bacha. Až úplně nahoře, pod vrchlíkem, má hnízdečko rodinka plchů. Aspoň někomu je to tady užitečné… Dělová věž na B6 se dvěma houfnicemi 135mm je pro mě osobně zajímavější. Není tak „moderní“, ale je mnohem menší, vnitřní prostor pro obsluhu teda nic moc, navíc se zde v podstatě nedá fotit. Věž se pohybuje a lze ručně zasunout pomocí velké kliky na tělesě věže. Je však dost odlehčená – chybí lidé a asi i dost „železa“ (třeba levé dělo není celé, na pravém chybí jen uzávěr), takže jí protizávaží zase vytlačí ven ze země. 
Šroubovací uzávěr chybí  Dělová věž 135mm 
Houfnice 135mm  Monte Grosso B7  Kóta 1263m  Věž 75mm 
 Věž 135mm Pokračujeme podzemím dále až do B8, kde se dá vylézt střílnou pro kulomet ven. No řeknu vám, člověk se musí otočit o 45 stupňů a i tak je to docela natěsno. Nicméně ven se dostáváme. Vedle objektu leží ustřelená vrchní část zvonu GFM, jeho vrchlík byl po válce nahrazen betonovou replikou. Na povrchu jednak dobýváme vrchol hory Monte Grosso (1263 metrů) a fotíme si dvacet kiláků vzdálené moře, ale hlavně prolejzáme povrchovou část tvrze. Věže jsou jako magnet. Uložené v mělkých prohlubních pod úrovní terénu byly určitě velice nebezpečnými a nedobytnými zbraněmi, zvláště s technikou třicátých let. Když jsme se vydováděli v křoví na kopci, sestupujeme po staré svážnici ke kasárenským budovám a po stejné cestě se vracíme zpět k motorkám. Ještě prolejzáme malou pevnost Col de Brouis, když už jdeme okolo. Vnitřek je zcela prázdný, vyklizený a voní po jablkách a bramborech. Príma sklep. Cesta k bojovému objektu B2 je zazděná, on sám byl patrně těžce poškozen při bojích na konci války, pravý má odstřelený kus schodiště a i když tam někdo postavil provizorní cestu ze starých mřížových dveří, nechce se mi dneska umřít a už jsem viděl dost. U mašin jsme ve čtyři hodiny, dáváme si ve stínu pod stromem obídek a vracíme se zpět do kempu. Bereme si plavky a hurá k moři. Ze Sospelu do Mentonu se dá jet buď tunelem, nebo po staré přes Col de Castillon. Jedeme přes průsmyk, protože se v něm nachází další velká pevnost. Bohužel přes vchod se nedostaneme, je zcela uzavřen. Dříve se prý dalo protáhnout pod vraty, ale dnes je tam navařen pořádný kus železa. Je to škoda, protože interiér má být velice zachovalý včetně kanónů 75/29. Ach jo.  Vchod Castillon  Menton  Azurové pobřeží...  Drážka na Castillon Dole v Mentonu je docela provoz, ale na motorkách se to dá a tak za chvilku parkujeme u kasina a jdeme na pláž. Jó koupání v moři, to občas taky můžu. Odjíždíme chvilku před osmou a jedeme k velkému supermachré, kde právě zavírají. No, dneska to bude chudá večeře. A nebude vínko. Vracíme se tunelem do Sospelu, večeříme a ještě se jdeme pěšky cournout a najít pevnost Saint Roch, kde má být muzeum. Je to kousek od kempu, takže tam určitě zítra zaskočíme.
Den 13., čtvrtek, 5.7. 2007, 72825 – 72867, 42 km Ráno nespěcháme, v klidu si kupujeme bagety a k moři vyrážíme asi v deset, kdy už se začíná dělat docela vedro. Jdeme se párkrát koupat, ve vodě ani není moc lidí. Prý jsou tam dneska medůzy. Na hloubce jezdí motorový člun s velkými lapači podél trupu a asi je chytá. Nám je to jedno a jdeme do vody i tak. Párkrát mě mrchy žahly, ale kopřiva je horší. Akorát jsem necrowloval, abych nekoupil žahanec mezi blinkry. Asi v půl jedné vyrážíme do supermarché. Ochranku tam mají ze samých černochů, samý pořádný vazby. Helmy si musíme dát úschovny. Pak jdeme nakoupit, nějaké to papání, dárky domů a samozřejmě pár lahvinek červeného. U kasy pak říkám, že si musím dojít pro helmu a mrtvou tetu, abych měl kam dát nákup. Kupodivu franština funguje. Jsem ukrutně dobrej.  Muzeum Sait Roch  Strojovna  Soustruh (viz. Sapey)  Vrtačka  Minomet M81  Kulomet na hraní  Periskop pro zvon GFM  Periskop pro zvon CJM V kempu jsme zpět v půl čtvrté a vyrážíme do muzea Saint Roch. Prohlídka je bez průvodce, ale je zcela přístupná hlavní galerie včetně kasáren, strojovny a různých menších místností (kuchyně, ložnice důstojníků, radisté, ošetřovna, dílna). A pak také hlavní bojový objekt. Mají tu vystavené periskopy pro pozorovací i kulometný zvon, pod pancířem pak minomety se zázemím. Mě největší radost dělá osazení dvou kulometů JM (na tzv. zásobníky camembert) ve střílně. Ovládání je trochu zatuhlé, ale za chvíli se mi ho daří rozhýbat a už si to můžu zkoušet.
Momentky...  ...z...  ...večerního...  ...Sospelu Dan dává na bráně pánovi nějaké dárky z Boudy, je to také starý kozák, patrně majitel. Ještě chvíli očumujeme vraky amerických náklaďáků z druhé světové před muzeem a pak se vracíme zpět do kempu. Slunce začíná klesat, takže bereme foťáky a jdeme fotit do města. A taky to tam pořádně prošmejdit. Dnes spíme naposledy ve Francii, zítra se jede domů. Večer to spláchneme lahvinkou červeného a po ní se tak krásně usíná…
Den 14., pátek, 5.7. 2007, 72825 – 73326, 501 kmVstáváme kupodivu v sedm, balíme stany a kolem deváté vyrážíme na cestu, dokud není moc teplo. Přejíždíme přes hory průsmykem Brouis až na silnici D6204 do průsmyku Tende. Ta se pořád míjí s úzkokolejkou Menton – Cuneo a je na co se dívat. Též okolní městečka vypadají velice zajímavě. Provoz je docela silný a moc to nejede, navíc je to tady samý kochač a brzdič, jako třeba Fini na bavoráku K1200LT nebo Passat se švédskou značkou. Jak jen to jde, předjíždíme a za chvíli jsme v průsmyku Tende. Nějak nevidím odbočku na silničku vedoucí přes hřeben a najednou jsme v tunelu. Je úzký, smrdí nespálenou naftou a tiráky v protisměru jsou velice nepříjemné. Těch 3.5km ve mně nezanechalo příjemné vzpomínky. Sjíždíme z hor do Cunea, je to zde samá omezená rychlost na 50 nebo 70, všichni jí dodržují a moc to neodsýpá. Karabiníky vidíme kupodivu jenom jednou. A jsme pod Alpami. Teď už to bude jenom přesun. Fossano, Bra, Alba, Asti, Moncalvo, Vercelli. Po cestě si dáváme oběd na stojáka u nějakého motorestu, protože odpočívadla neexistují, všude jsou jen pole, nebo zahrady, nebo baráky. A nebo smetiště. A je vedro. 
Tunel Tende  Za Cuneem 
Alpy pořád na obzoru  Já ho nevyhodil! Na obchvatu Novarry bereme benzín a dáváme si k kafe v klimatizované benzínce, abychom zase nasedli a jeli dál. Už někde od Cunea jedeme jenom v tričku, jinak se to v tom vedru nedá. Milano chceme objet ze severu, ale je to tady samá uzavírka, takže se snad dvě hodiny motáme předměstími. To, co na mapě vypadá jako obce, je ve skutečnosti souvislá zástavba obytných a průmyslových čtvrtí ozdobená sem tam značkou, že tady už se to jmenuje jinak. Do toho počínající páteční odpolední špička, vedro, pár nekonečných čekání u přejezdů a mám toho fakt dost. Nakonec chytáme dálnici směrem na Como a jedeme po ní. Zatím je neplacená. Do Coma nakonec dorážíme a i v něm bloudíme asi půl hodiny. Nechci se trefit na pravobřežní komunikaci, protože bychom si pěkně zajeli, nebo museli přejet jezero trajektem. Značení je na Renaulta, ale nakonec se dostáváme až do centra k maríně a zcela splavení nalézáme tu správnou silnici. Strašně se mi chce čůrat, ale není kde, silnice vede mezi domy a není skoro možnost ani nikde zastavit. V brutálním provozu, v podstatě v souvislé koloně, dojíždíme v půl sedmé večer zničení a unavení k mostu za obcí Sorico, já zastavuju u prvního pole a jdu konečně vyvenčit lachtana. To je ale úleva… Až do Chiavenny se to vleče 50 až sedmdesát, samej autobus a náklaďák, takže jsme docela rádi, když jsme zase na té křižovatce s nápisem St.Moritz jako před týdnem a začínáme stoupat do hor. Provoz jako mávnutím proutku, mizí, taky teplota jde dolu. Přejíždíme hranici do Švajcu a ve čtvrt na osm jsme zase v tom samém kempu v Bondo jako první noc. Ještě chytám na závěr pár masařek do otevřeného plexi a konečně jsme na místě. A můžeme se osprchovat. A najíst. A napít…
Den 15., sobota, 6.7. 2007, 73326 – 74141, 815 km
Ráno vstáváme brzy a jedeme vlastně po stejné trase, jako jsme přijeli první den, takže už není moc co psát. Akorát zajíždíme do Samnaunu do bezcelní zóny pro docela levný benzín (no řekněme o pět korun) a kupujeme v tax free shopu nějaké ty dárky domů, jako čokolády, Lego pro kluka a podobně a pak už jenom přesun zakončený od Garmische šedou nudou dálnice. A odpouštíme si Rakouskou zkratku a jedeme klasicky přes Landeck. Před Rozvadovem mi přijde, že ještě není rezerva a jedu asi dvacet kiláků docela rychle, na xjčku to znamená 180 podle tachometru. Dan s totálně ojetými gumami na to kašle, má strach, aby mu to někde nebouchlo. I tak je přesunová spotřeba v Rozvadově príma, 4,46l/100km. Domů z Plzně jedu přes Žatec a jedu chvílema rychleji než po dálnici. Lidi si možná mysleli, že jsem blázen, ale já už to chtěl mít za sebou. Dorážím s posledními slunečními paprsky a i když toho mám dost, za chvíli mě to přejde a zase bych někam vyrazil.
ZávěrUjeli jsme 3907km, spotřeba se v pohybovala mezi 4-5 litry, přece jenom v Alpách je to normální. Cena benzínu ve Francii v průměru asi 1,4E rozhodně není žádná láce, ale co se dá dělat. Prolezli jsme docela dost pevností i pod zemí, ale pořád jich tam hodně zbylo. Navíc jsem v létě prodal Xjčko a zakoupil Transalpa, ze kterého se mi snad povede postavit taky cesťák a sjet za rok další kilometry cestou (a možná i necestou). A tak vám děkuji za pozornost a taky že jste to se mnou vydrželi až do sem. Já už jdu spát. Dobrou noc. Faudy "
|
